Datum a čas

Dnes je pátek, 26. 5. 2017, 7:35:02

Kalendář

Svátek

Svátek má Filip

Mapa a body zájmu

mapa

Ekolamp

Sběrná nádoba na
OÚ Tochovice

Sběrný box na cartridge a tonery

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

 

Osobnosti Tochovic

 

Bedřich Schwarzenberg, Miloslav Jeník, Josef Siblík, Newton Parker

 


 

 

 Bedřich Schwarzenberg
30.10.1862 - 2.10.1936

schwarzen

Tichý zámek Tochovický svítí svou žlutí do obory. Vítá mne pohoda sídla, ve kterém tráví své dny
Dr. Bedřich Schwarzenberg. Vítá mne rozlehlá pracovna šedivého suchého aristokrata, ozdobená fotografiemi a obrazy, vypravená s vkusem kultivovaného muže. Sešeřelá dílna člověka, který se zapsal nesmazatelným písmem do historie národa …..

Tak začíná Vladimír Havel v Blatenské knihovničce své vyprávění o JuDr. Bedřichu Schwarzenbergovi

Narodil se 30. října 1862 na zámku Orlík jako druhý syn knížete Karla ze Schwarzenbergu a jako pravnuk maršála Karla Schwarzenberga vítěze nad Napoleonem v bitvě u Lipska. Po gymnáziu se vzdělával na právnické fakultě a dosáhl titul doktora, promován byl 27. července roku 1886 - člen české šlechty stál zde před národem jako český student, a i pozvánky na promoci byly v češtině. Již záhy ve svých dvaceti letech se účastnil spolkového života zemědělského jako předseda hospodářských spolků v Milevsku a Mirovicích, dva roky po té byl zvolen do zemědělské rady pro Čechy. Opět za dva roky byl zvolen okresním starostou v Mirovicích, Milevsku a členem okresního výboru v Písku. A pak dále - náměstek okr. Starosty v Březnici, předseda ústř. Hospodářské společnosti pro království České, člen sněmu království Českého, člen říšské rady za konservativní velkostatek, předseda První vzájemné české pojišťovny, člen panské sněmovny, president zemědělské rady, předseda společnosti Národního muzea.

Mezi jeho přední vlastnosti patřila schopnost najít si k sobě dobré spolupracovníky, vlastenectví, mravenčí práce, píle, úsilí a boj za spravedlnost. Tento boj vedl zbraněmi ducha bez intrik. Právě pro to byl přezdíván jihočeský kavalír.

JuDr. Bedřich Schwarzenberg byl v Tochovicích jedním ze zakladatelů školní nadace a stál i v jejím čele. Tato nadace podporovala studenty hospodářských a průmyslových škol ze zdejšího školního a farního obvodu a to tím způsobem, že nadační spolky přispějí 10 K a zbytek do 100 K přidal on.

JuDr. Bedřich Schwarzenberg zemřel 2. října 1936 na svém zámku v Tochovicích. Lidé v Tochovicích se s ním rozloučili o dva dny později, po té byl převezen do rodinné hrobky na Orlík, kde byl dne 6 října pohřben.

Celý svůj život prožil dle rodového hesla Schwarzenbergů:

„Nil nisi rectum“ – „Nic, než co je spravedlivé“

Zdroj: Blatenská knihovnička—Vladimír Havel Dr. Bedřich Schwarzenberg

Kronika Obce Tochovice, Kroniky školy Tochovice

Zpracoval Radek Walter



Miloslav Jeník
12.9.1884 - 30.10.1944

jenikold

 jenik02jenik03

Téměř dvacet pět let sloužil poctivě a věrně Národnímu divadlu tenorista Miloslav Jeník a celá jeho kariéra je vyznačena prací, kázni a pěveckou všestrannosti. Odvedl za tu dobu přes 2000 představeni a vystoupil ve více než 120 rolích, mezi kterými najdeme role jak z oboru buffo, tak lyrické až k hrdinným.
 Narodil se 12. záři 1884 v Tochovicích na Příbramsku jeho otec byl pekař a byl ze sedmi děti. Vystudoval obchodní akademii a stal se bankovním úředníkem, avšak od mládi pošilhával po umění. Hrál na housle, recitoval, ochotničil a zpíval, Přes přítele našel pak cestičku ke Karlu Kovařovicovi a dosáhl toho, že mu mohl předzpívat árii Jeníka. Kovařovic rozpoznal nesporný talent a poslal mladíka k Aloisu Vávrovi do Pivodovy školy, a krátce nato Jeník debutoval na jevišti smíchovské Arény v roce 1911 roli Vojtěcha v Blodkově V studni. Po třech letech dalšího studia vystoupil na angažmá v Národním divadle. Bylo to těsně před válkou na jaře v roce 1914; zpíval Jeníka, Podhajského ve Dvou vdovách a nakonec Maxe ve Weberově Čarostřelci. Angažování zabránila jen válka a Jeník narukoval do Bialska v Polsku. Občas se vracel do Prahy, zpíval pohostinsky a jeho vystoupeni se zamlouvala obecenstvu i kritice.
 Teprve po válce v roce 1919 se stává osvědčený už Jeník řádným členem Národního divadla a hned je jako doma v postavách oboru lyrického tenora (Lukáš v Hubičce, samozřejmě Jeník a PodhajskýJ, zpívá i partie buffo (Warnemann v Braniborech a Skřivánek
 v Tajemství) a je obsazen i do role Štáhlava v Libuši, která patři mezi role hrdinné. Jeníka zpíval přes dvěstěkrát a Ostrčil si jej do této role obsadil i pro zájezdy do Švédska a Rumunska.
 Významný je veliký Jeníkův podíl na úspěších soudobých oper O. Jeremiáše, K. Háby, O. Zicha a dalších, uváděných na scénu Otakarem Ostrčilem, kterým Jeník věnoval při studiu všechen svůj um a píli. Jeníkův záběr do repertoáru zahraničního je neuvěřitelný.
 Jsou tu takřka všechny role světového repertoáru - Mascagni, Mozart, Leoncavallo, Verdi - znamenitý Othello Puccini, Massenet, Gounod, Rossini aj. Jeník zpíval znamenitě i Florestana v Beethovenově Fideliu v onom památném představeni, které v Národním divadle režíroval a dirigoval Erich Kleiber.
 Je zarážející, že tak významný zpěvák nedosáhl takového věhlasu a proslulosti jako třeba Mařák i pěvci méně významní. Řekl bych, že to bylo přespřílišnou Jeníkovou skromnosti a ochotou sloužit, zaskakovat
 v každé situaci za onemocnělé kolegy i nedostavivší se zahraniční hosty; kolikrát jen visely v divadle vývěsky; „Pan Miloslav Jenik zpívá dnes roli tu a tu za onemocnělého :pana X!" Sám jsem toho býval svědkem.
 Okamžitě, i v průběhu představeni, dokázal Jenik vypomoci, „jen aby umožnil představeni". Bylo to dáno jeho kázni a fair play, které si přinesl ze sportu. Býval totiž dlouholetým brankářem S. K. Slavie a
 i v brance byl sportovcem prvořadého významu. Jeník nebyl nikdy „panem" tenorem, primadonou, kterou hýčkalo obecenstvo. Při vší své pracovitosti a nezastupitelnosti zůstal skromným a neúnavným pracovníkem a každá i menší role mu působila radost, členství v opeře Národního divadla pokládal za nejvyšší metu a čest.
 Je třeba se zmínit, že na sklonku své aktivní činnosti Jeník i režíroval a využil tak dlouholetých zkušenosti ze své praxe. V Národním divadle byl jako člověk pro svou milou povahu velmi oblíben. Byl vždy slušný, neintrikařil, měl rád lidi, a spory, které vždycky v divadle jsou, řešil s úsměvnou shovívavostí. S Národnim divadlem se rozloučil v roli hajného z Dvořákovy Rusalky v premiéře, kterou zahajoval svou éru Václav Talich.
 Nedoceněný tenorista Miloslav Jenik zemřel v Praze 30. října 1944.
 
 Za poskytnuté materiály a fotografie děkujeme naší dlouholeté knihovnici
 paní Vrbové. Fotografie z hudebního festivalu Jeníkovy Tochovice najdete zde.....

Ze stránek SK Slávia:

jenik
M. Jeník (vykopávající zády k nám)

jenik1

jenik
Historické foto M. Jeníka poskytl pan Miroslav Pomikal

Před 100 lety se z fotbalového brankáře stal slavný pěvec...

Stalo se tak v roce 1911. Miloslav Jeník (na fotografii uprostřed) z Tochovic u Blatné býval ve Slavii populární a oblíbenou postavou. Celých pět let (1905 až 1910) požíval Miloslav Jeník důvěry prvního brankáře fotbalové Slavie. Ale jeho pěvecké vlohy nešlo přehlédnout. Býval hvězdou (nejen) slávistických zábav a svateb a po předzpívání Karlu Kovařovicovi (profesor hudby, jehož synové ve Slavii také hráli) byl doporučen na studia zpěvu v proslavené Pivodově škole. A  fotbal šel stranou. Po angažování v Aréně na Smíchově do Škroupova Dráteníka se s trenérem Maddenem dohodl o ukončení své sportovní dráhy. Je to právě 100 let. Na Slavii docházel Miloslav Jeník dále jako divák a  zůstal (tehdejší terminologií) „přispívajícím členem klubu“. V klubové ročence z roku 1914 se dočteme (opis z „fermanu“ Národního divadla), že 20. dubna, při své premiéře na scéně Národního divadla v úloze Jeníka z  Prodané nevěsty, „dal si odečísti z honorářů sumu za stovku vstupenek blokovaných na představení pro přátele ze svého Sportovního klubu Slavia Praha“. Zajímavostí je, že Jeníkovy role (skončil s aktivní kariérou v  roce 1944) převzal na této naší první scéně další významný příznivec a  „přispívající člen“ Slavie Eduard Haken...

 


Josef Siblík
19.3.1863 -11.4.1931

siblik

Josef Siblík se narodil 19.3.1863 v Mladém Smolivci v rodině mlynáře. Do obecné  školy chodil v Budislavicích, pak přešel na měšťanskou školu do Blatné a  třetí  třídu vychodil v Březnici. Učitelský ústav vystudoval v Příbrami, kde 21.6.1882  maturoval. Učil pak v Záboří a Tochovicích. Do Tochovic nastoupil 1. ledna 1884 a působil zde do konce školního roku 1890/1891. Byl dobrým přítelem, rádcem a " duševním" vůdcem studentské družiny v  Tochovicích. Při studentských pokusech na ochotnickém divadle i  režisérem. Zde se seznámil s Růženou Hykešovou, se kterou se oženil. Při odchodu dostal od spolku divadelních ochotníků diplom a verše. r. 1924  Siblíka potěšil dopis bývalého žáka z Tochovic, ve kterém litoval, že už neučil jeho mladší sestry. Podepsán byl František Siblík. 

V Listopadu roku 1891 přešel jako učitel do  měšťanské školy v Blatné. 1.3.1914 se stal ředitelem chlap.a dívčí měšťanské  školy v Blatné, kterou řídil až do 1.9.1925. Vyučoval také na živnostenské škole  pokračovací a na obchodní škole, kterou řídil 16 let.

 Stál při založení Městské spořitelny v Blatné a byl jejím předsedou,  spolupracoval při založení veřejné knihovny Palackého v Blatné r. 1898  a  bezplatně jako knihovník ji vedl. V r. 1922 založil spolu s přáteli starobylých  památek Okresní muzeum v Blatné, kterému věnoval jako základ své vlastní sbírky  předhistorické z výkopů a sbírky historické.  Byl činný jako člen a funkcionář v pěveckém spolku Úslavan, v Občanské besedě,  byl členem místní a okresní školní rady a obecního zastupitelstva.

 Po celou dobu byl svědomitým pedagogem, na kterého dlouho vzpomínali jeho bývalí  žáci. Někteří se zúčastnili odhalení jeho reliéfu v r. 1994 v ZŠ J. A. Komenského v Blatné a s láskou na něho vzpomínali. Věnoval pozornost novým  metodám, dovedl podnítit ctižádostivost svých žáků. Kromě školních pomůcek  užíval při výuce dějepisu dějepisné pomůcky ze své sbírky. Ze všech front 1. sv. války dostával od žáků dopisnice. Byl to vpravdě renesanční člověk. Jako učitel dějepisu měl velký zájem o dějiny města Blatné a celého okresu. Lákala ho hlavně ta část dějin, která není písemně doložena.  Jeho velký význam spočívá právě v práci archeologa. Sám prováděl výkopy,  konzervoval je, a tak zachránil před zkázou a  poničením řadu pravěkých památek  Blatenska a Březnicka. Navštívil kdejaký kopec, prošel snad všemi lesy.

 O nálezech napsal články, které s fotografiemi a popisy předmětů byly otištěny v  odborných časopisech. Zúčastnil se archeologických sjezdů a v Praze r. 1912  přednášel " O hradištných mohylách na Blatensku."

 Své poznatky publikoval v Památkách archeologických i Obzoru prehistorickém. Po  velkých přípravách a z velké části jeho zásluhou vyšlo r. 1915 dílo Blatensko a  Březnicko, ve kterém jsou části: Pravěk, Řemesla a  živnosti, Mlynářství, Obchod  a průmysl, Správa měst. Podílel se na vydání sborníku Město Batná (1926),  byl spoluautorem publikace Blatná a  její nejbližší okolí (1926) a přispíval do  různých odborných publikací.

 Jeho vědecká práce byla uznána i ministerstvem školství a národní osvěty, když  byl stanoven konzervátorem pro předvěké památky okresu blatenského, příbramského  a sušického. Své rozsáhlé sbírky věnoval Okresnímu muzeu v  Blatné. Zemřel uprostřed práce 11.4. 1931

O J. Siblíkovi se zmiňuje např. L. Stehlík v knize Země zamyšlená, P. Toufar v knize Od Blatné k Otavě, spolupracuji s p. archivářem M. Hankovcem, který se o něm zmíní v další knize Významní rodáci Strakonicka

 Mnohé z jeho prací zůstávají dodnes nepřekonány a tvoří solidní základ pro  činnost v  této oblasti.Město Blatná mu zůstává stále dost dlužno V r. 1994 mu na  chodbě ZŠ J. A. Komenského v Blatné byl odhalen reliéf, autorkou je jeho vnučka  akad. malířka Eva Chmelařová ( roz. Siblíková), ale to je vše. Stále ještě  nebylo nalezeno trvalé místo, kde by jeho celoživotní dílo bylo zpřístupněno  veřejnosti tak, jak si přál i v poslední vůli. " Nechť slouží ku povzbuzení, ku  dalšímu studiu naší české minulosti a ku poučení."

 Doufám, že článek bude ku prospěchu věci a vzpomínkou na J. Siblíka.

                                                       PaedDr. Dagmar Hozová, pravnučka J. Siblíka

 


Newton Parker
1920 -1976

parker

 

Rotmistr Newton Parker nastoupil k americkému vojenskému letectvu v březnu roku 1944. V té době mu bylo 24 let a v západní kde žil Virginii zanechal manželku a dvě malé dcery. Na vlastní žádost byl převelen v lednu 1945 na leteckou základnu do východní  Anglie jako zadní střelec na B- 17. První leteckou misi absolvoval 16. února, stejně jako ostatní mělia cíl v Německu.
Poslední let  Newtona Parkera měl být na  seřaďovací nádraží v Ústí nad Labem. Start mise byl stanoven na 19. dubna 1944  v čase  7:44 byl to jeho  28 let. Letadlo bylo zařazeno na konec formace.

Nad Plzní udělal navigátor 119 členné letky osudovou chybu když nechala kurz rovně směrem na Prahu, pilot Robert A. Norvell se vzhledem k silné protivzdušné obraně Prahy rozhodl o jižní oblet. Při tomto manévru byli napadeni  německými ME – 262. Jedno letadlo bylo sestřeleno  a Parkerova B-17 byla zasažena. Druhý motor letadla začal hořet. Pilot dal posádce pokyn k opuštění letadla. Newton Parker seskočil u obce Bezmíř (za Kosovou Horou) už při seskoku viděl německé vojáky kteří ho sledovali. Při dopadu si zranil nohu a upadl do bezvědomí, vítr vláčel padák i  s ním  po poli, přitom přišel o boty. Před německými vojáky tak v tajícím sněhu utíkal zraněný a bos. Úkryt našel v lese u obce Bučovice, v koruně borovice.

Zbývající část posádky dopadla tragicky, radista byl zastřelen po dopadu a zbylých šest členů posádky bylo pochytáno a ještě týž den zákeřně zastřeleno v lese nedaleko Konopiště (dodnes zde mají pomník). Kapitánovi letadla a   palubnímu mechanikovi se požár podařilo uhasit a pokusili se z poškozeným letadlem vrátit. Při návratu byli opět zasaženi a byli nuceni seskočit u Bavorsko-České hranice. 

Newton Parker šel sedm nocí směrem na západ bez bot a jídla.  Sedmý den jej v zámeckém parku v Tochovicích našel pekař Špala, který mu dal pečivo. Po jeho odchodu se pokusil Parker pokračovat v cestě na západ, ale zhroutil se v blízkosti železniční tratě, kde ho našel železničář Josef Pařízek a  vzal ho k sobě domů.  (železniční domek kde pan Pařízek žil již neexistuje zbourán byl při výstavbě Orlické trati) Josef Pařízek poskytl  Parkerovi civilní šaty a ukrýval jej až do konce války. Od Josefa Pařízka to bylo veliké hrdinství  v případě prozrazení by jeho s celou rodinou čekala smrt. Spolu s ním  pomáhali letci i Štěpán Havelka a  František Mráz ze Staré Vody. 

Po skončení války odjel Parker do Rožmitálu pod Třemšínem k americké armádě.  Po té se vrátil zpět domů do rodného města Huntington, West Virginia.  Začal pracovat v nemocnici pro válečné veterány.  Později pracoval jako prodavač a přesunul do Columbusu, v Ohiu. Zde pracoval až do svého onemocnění, kdy musel práci opustit a závěr života strávil v Sarasotě na Floridě zde  také v roce 1976 zemřel.  Zemřela již také jeho manželka a  mladší dcera Susan.  Druhá dcera Ellen Cotterman, žije v Ohiu.

 

 V roce 2004  navštívil Českou republiku synovec Newtona Parkera pan Scot Lowry spolu s dosud žijícím pilotem B-17 Robertem. Norvellem navštívili Sedčanské městské muzeum, kde se část expozice věnuje právě výše zmíněné události. Letos v létě by pan Lowry chtěl znovu přijet a to i s dcerou Newtona Parkera. Pátrá i po dívce Ester, která prý měla na konci války žít v tehdejší četnické stanici. Závěrem snad jen připomenutí  že vnučka Josefa Pařízka paní Vavřičková  žije ve Staré Vodě.

B17
B-17

parizek
Parker a Pařízek

 posadka

 Posádka B-17