Datum a čas

Dnes je sobota, 25. 3. 2017, 2:50:47

Kalendář

Svátek

Svátek má Marián

Mapa a body zájmu

mapa

Ekolamp

Sběrná nádoba na
OÚ Tochovice

Sběrný box na cartridge a tonery

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

drobné sakrální stavby, kříže

Bláhův kříž

obnoven v roce 2010 při cestě v podrejží. Tudy chodili Tochovičtí horníci do dolů na vzdálené Březové Hory. Pověst vypráví že jeden z horníků se kdysi opozdil a v místech Bláhovy skály na něj skočil čert, kterého horník setřásl až v místech dnešního kříže. Pravdivá však bude spíš skutečnost že kříž postavili Tochovičtí horníci na památku Březohorské tragédie v roce 1892

Modřovický křížek

Obnovený křížek při cestě na Modřovice

Ostrovský křížek

Ostrovský křížek
Obnoven v roce 2009

Sloup Svaté trojice

u cesty na nádraží je z roku 1813 a jsou na něm symboly víry, naděje a lásky

kostely, kaple

Kaple Svaté Anny

Nejvzácnější drobná sakrální památka v obci jde o stavbu na čtvercovém půdorysu se zaoblenými nárožími, její stříška je stanová a reaguje na zvlnění hlavní římsy. Střešní krytina je prejzová do malty, na vrcholu stříšky je osazen kovový kříž na kamenném podstavci. Východní průčelí se vstupem je pojato jako hlavní, architektonicky členěna jsou také průčelí severní a jižní. Masivní profilovaná hlavní římsa je dynamizujícím prvkem stavby, který z větší části určuje formu štukové výzdoby průčelí. V ose východního průčelí je portál se stlačeným obloukem nesedajícím na pilíře s profilovanou hlavicí, nad portálem je provedena členitá volutová supraporta s profilovanou římsou. V partii cviklů jsou vystouplá pole, která tvarově reagují na okolní články. Boční, severní a jižní průčelí jsou členěna slepým oknem s profilovanou šambránou s vrcholovým klenákem, dole je okno ukončeno parapetní římsou. Západní průčelí není kromě hlavní římsy architektonicky pojednáno, celá stavba je pak ve spodní části opatřena vysazeným soklem. Tento architektonicky půvabný objekt je v obecní kronice kladen před rok 1780, vzhledem k velmi kvalitní umělecké výzdobě jeho interiéru (nástěnné malby) lze jeho výstavbu upřesnit na 2/4 18. století.
Plášť kaple byl obnoven v roce 2010

Kostel Sv. Martina

Jedna z nejstarších staveb obce, kostel sv. Martina zde stával již roku 1331 roku 1356 se stává farním. Roku 1624 byl kostel přidělen jako filiální k Bubovicům, později k Březnici r. 1788, načež r. 1837 zřízena v Tochovicích expozitůra, která byla roku r. 1858 povýšená na faru.
Ze starého kostela zbylo presbyterium, k němuž byla přistavěna nová loď s vysokou věží v letech 1899 až 1904. Gotický portál byl ponechán a staré náhrobníky byly do zdi zasazeny. Nejstarší náleží Benigně Kolovratové (zemř. 1554), sestře Filipiny Velserovny, manželky arcivévody Ferdinanda. Jiný patří Ludmile Kolovratové ze Švamberka ( zemř. 1562), Janu Josefu Šenovicovi a Anně Gabriele Šenovicové. Na věži byli tři zvony. Při kostele byl zřízen hřbitov, který byl rozšířen v roce 1888. V těsné blízkosti hřbitova je i bývalá budova nové fary.

mohyly, památníky

Josef Siblík

narodil se 19.3.1863 v Mladém Smolivci v rodině mlynáře. Do obecné školy chodil v Budislavicích, pak přešel 21.6.1882 maturoval. Učil pak v Záboří a Tochovicích. Do Tochovic nastoupil 1. ledna 1884 a působil zde do konce školního roku 1890/1891. Byl dobrým přítelem, rádcem a " duševním" vůdcem studentské družiny v Tochovicích. Při studentských pokusech na ochotnickém divadle i režisérem. Zde se seznámil s Růženou Hykešovou, se kterou se oženil. Při odchodu dostal od spolku divadelních ochotníků diplom a verše. r. 1924 Siblíka potěšil dopis bývalého žáka z Tochovic, ve kterém litoval, že už neučil jeho mladší sestry. Podepsán byl František Siblík.
V Listopadu roku 1891 přešel jako učitel do měšťanské školy v Blatné. 1.3.1914 se stal ředitelem chlap.a dívčí měšťanské školy v Blatné, kterou řídil až do 1.9.1925. Vyučoval také na živnostenské škole pokračovací a na obchodní škole, kterou řídil 16 let.
Stál při založení Městské spořitelny v Blatné a byl jejím předsedou, spolupracoval při založení veřejné knihovny Palackého v Blatné r. 1898 a bezplatně jako knihovník ji vedl. V r. 1922 založil spolu s přáteli starobylých památek Okresní muzeum v Blatné, kterému věnoval jako základ své vlastní sbírky předhistorické z výkopů a sbírky historické. Byl činný jako člen a funkcionář v pěveckém spolku Úslavan, v Občanské besedě, byl členem místní a okresní školní rady a obecního zastupitelstva.
Po celou dobu byl svědomitým pedagogem, na kterého dlouho vzpomínali jeho bývalí žáci. Někteří se zúčastnili odhalení jeho reliéfu v r. 1994 v ZŠ J. A. Komenského v Blatné a s láskou na něho vzpomínali. Věnoval pozornost novým metodám, dovedl podnítit ctižádostivost svých žáků. Kromě školních pomůcek užíval při výuce dějepisu dějepisné pomůcky ze své sbírky. Ze všech front 1. sv. války dostával od žáků dopisnice. Byl to vpravdě renesanční člověk. Jako učitel dějepisu měl velký zájem o dějiny města Blatné a celého okresu. Lákala ho hlavně ta část dějin, která není písemně doložena. Jeho velký význam spočívá právě v práci archeologa. Sám prováděl výkopy, konzervoval je, a tak zachránil před zkázou a poničením řadu pravěkých památek Blatenska a Březnicka. Navštívil kdejaký kopec, prošel snad všemi lesy.
O nálezech napsal články, které s fotografiemi a popisy předmětů byly otištěny v odborných časopisech. Zúčastnil se archeologických sjezdů a v Praze r. 1912 přednášel " O hradištných mohylách na Blatensku."
Své poznatky publikoval v Památkách archeologických i Obzoru prehistorickém. Po velkých přípravách a z velké části jeho zásluhou vyšlo r. 1915 dílo Blatensko a Březnicko, ve kterém jsou části: Pravěk, Řemesla a živnosti, Mlynářství, Obchod a průmysl, Správa měst. Podílel se na vydání sborníku Město Batná (1926), byl spoluautorem publikace Blatná a její nejbližší okolí (1926) a přispíval do různých odborných publikací.
Jeho vědecká práce byla uznána i ministerstvem školství a národní osvěty, když byl stanoven konzervátorem pro předvěké památky okresu blatenského, příbramského a sušického. Své rozsáhlé sbírky věnoval Okresnímu muzeu v Blatné. Zemřel uprostřed práce 11.4. 1931
O J. Siblíkovi se zmiňuje např. L. Stehlík v knize Země zamyšlená, P. Toufar v knize Od Blatné k Otavě, spolupracuji s p. archivářem M. Hankovcem, který se o něm zmíní v další knize Významní rodáci Strakonicka

JuDr. Bedřich Schwarzenberg

Tichý zámek Tochovický svítí svou žlutí do obory. Vítá mne pohoda sídla, ve kterém tráví své dny
Dr. Bedřich Schwarzenberg. Vítá mne rozlehlá pracovna šedivého suchého aristokrata, ozdobená fotografiemi a obrazy, vypravená s vkusem kultivovaného muže. Sešeřelá dílna člověka, který se zapsal nesmazatelným písmem do historie národa …..
Tak začíná Vladimír Havel v Blatenské knihovničce své vyprávění o JuDr. Bedřichu Schwarzenbergovi
Narodil se 30. října 1862 na zámku Orlík jako druhý syn knížete Karla ze Schwarzenbergu a jako pravnuk maršála Karla Schwarzenberga vítěze nad Napoleonem v bitvě u Lipska. Po gymnáziu se vzdělával na právnické fakultě a dosáhl titul doktora, promován byl 27. července roku 1886 - člen české šlechty stál zde před národem jako český student, a i pozvánky na promoci byly v češtině. Již záhy ve svých dvaceti letech se účastnil spolkového života zemědělského jako předseda hospodářských spolků v Milevsku a Mirovicích, dva roky po té byl zvolen do zemědělské rady pro Čechy. Opět za dva roky byl zvolen okresním starostou v Mirovicích, Milevsku a členem okresního výboru v Písku. A pak dále - náměstek okr. Starosty v Březnici, předseda ústř. Hospodářské společnosti pro království České, člen sněmu království Českého, člen říšské rady za konservativní velkostatek, předseda První vzájemné české pojišťovny, člen panské sněmovny, president zemědělské rady, předseda společnosti Národního muzea.
Mezi jeho přední vlastnosti patřila schopnost najít si k sobě dobré spolupracovníky, vlastenectví, mravenčí práce, píle, úsilí a boj za spravedlnost. Tento boj vedl zbraněmi ducha bez intrik. Právě pro to byl přezdíván jihočeský kavalír.
JuDr. Bedřich Schwarzenberg byl v Tochovicích jedním ze zakladatelů školní nadace a stál i v jejím čele. Tato nadace podporovala studenty hospodářských a průmyslových škol ze zdejšího školního a farního obvodu a to tím způsobem, že nadační spolky přispějí 10 K a zbytek do 100 K přidal on.
JuDr. Bedřich Schwarzenberg zemřel 2. října 1936 na svém zámku v Tochovicích. Lidé v Tochovicích se s ním rozloučili o dva dny později, po té byl převezen do rodinné hrobky na Orlík, kde byl dne 6 října pohřben.
Celý svůj život prožil dle rodového hesla Schwarzenbergů:
„Nil nisi rectum“ – „Nic, než co je spravedlivé“

Miloslav Jeník 12.9.1884 - 30.10.1944

Téměř dvacet pět let sloužil poctivě a věrně Národnímu divadlu tenorista Miloslav Jeník a celá jeho kariéra je vyznačena prací, kázni a pěveckou všestrannosti. Odvedl za tu dobu přes 2000 představeni a vystoupil ve více než 120 rolích, mezi kterými najdeme role jak z oboru buffo, tak lyrické až k hrdinným.
Narodil se 12. záři 1884 v Tochovicích na Příbramsku jeho otec byl pekař a byl ze sedmi děti. Vystudoval obchodní akademii a stal se bankovním úředníkem, avšak od mládi pošilhával po umění. Hrál na housle, recitoval, ochotničil a zpíval, Přes přítele našel pak cestičku ke Karlu Kovařovicovi a dosáhl toho, že mu mohl předzpívat árii Jeníka. Kovařovic rozpoznal nesporný talent a poslal mladíka k Aloisu Vávrovi do Pivodovy školy, a krátce nato Jeník debutoval na jevišti smíchovské Arény v roce 1911 roli Vojtěcha v Blodkově V studni. Po třech letech dalšího studia vystoupil na angažmá v Národním divadle. Bylo to těsně před válkou na jaře v roce 1914; zpíval Jeníka, Podhajského ve Dvou vdovách a nakonec Maxe ve Weberově Čarostřelci. Angažování zabránila jen válka a Jeník narukoval do Bialska v Polsku. Občas se vracel do Prahy, zpíval pohostinsky a jeho vystoupeni se zamlouvala obecenstvu i kritice.
Teprve po válce v roce 1919 se stává osvědčený už Jeník řádným členem Národního divadla a hned je jako doma v postavách oboru lyrického tenora (Lukáš v Hubičce, samozřejmě Jeník a PodhajskýJ, zpívá i partie buffo (Warnemann v Braniborech a Skřivánek
v Tajemství) a je obsazen i do role Štáhlava v Libuši, která patři mezi role hrdinné. Jeníka zpíval přes dvěstěkrát a Ostrčil si jej do této role obsadil i pro zájezdy do Švédska a Rumunska.
Významný je veliký Jeníkův podíl na úspěších soudobých oper O. Jeremiáše, K. Háby, O. Zicha a dalších, uváděných na scénu Otakarem Ostrčilem, kterým Jeník věnoval při studiu všechen svůj um a píli. Jeníkův záběr do repertoáru zahraničního je neuvěřitelný.
Jsou tu takřka všechny role světového repertoáru - Mascagni, Mozart, Leoncavallo, Verdi - znamenitý Othello Puccini, Massenet, Gounod, Rossini aj. Jeník zpíval znamenitě i Florestana v Beethovenově Fideliu v onom památném představeni, které v Národním divadle režíroval a dirigoval Erich Kleiber.
Je zarážející, že tak významný zpěvák nedosáhl takového věhlasu a proslulosti jako třeba Mařák i pěvci méně významní. Řekl bych, že to bylo přespřílišnou Jeníkovou skromnosti a ochotou sloužit, zaskakovat
v každé situaci za onemocnělé kolegy i nedostavivší se zahraniční hosty; kolikrát jen visely v divadle vývěsky; „Pan Miloslav Jenik zpívá dnes roli tu a tu za onemocnělého :pana X!" Sám jsem toho býval svědkem.
Okamžitě, i v průběhu představeni, dokázal Jenik vypomoci, „jen aby umožnil představeni". Bylo to dáno jeho kázni a fair play, které si přinesl ze sportu. Býval totiž dlouholetým brankářem S. K. Slavie a
i v brance byl sportovcem prvořadého významu. Jeník nebyl nikdy „panem" tenorem, primadonou, kterou hýčkalo obecenstvo. Při vší své pracovitosti a nezastupitelnosti zůstal skromným a neúnavným pracovníkem a každá i menší role mu působila radost, členství v opeře Národního divadla pokládal za nejvyšší metu a čest.
Je třeba se zmínit, že na sklonku své aktivní činnosti Jeník i režíroval a využil tak dlouholetých zkušenosti ze své praxe. V Národním divadle byl jako člověk pro svou milou povahu velmi oblíben. Byl vždy slušný, neintrikařil, měl rád lidi, a spory, které vždycky v divadle jsou, řešil s úsměvnou shovívavostí. S Národnim divadlem se rozloučil v roli hajného z Dvořákovy Rusalky v premiéře, kterou zahajoval svou éru Václav Talich.
Nedoceněný tenorista Miloslav Jenik zemřel v Praze 30. října 1944.

Newton Brownlee Parker

Rotmistr Newton Brownlee Parker nastoupil k americkému vojenskému letectvu v březnu roku 1944. V té době mu bylo 24 let a v západní kde Virginii žil zanechal manželku a dvě malé dcery. Na vlastní žádost byl převelen v lednu 1945 na leteckou základnu do východní Anglie jako zadní střelec na B- 17. První leteckou misi absolvoval 16. února, stejně jako ostatní mělia cíl v Německu.
Poslední let Newtona Parkera měl být na seřaďovací nádraží v Ústí nad Labem. Start mise byl stanoven na 19. dubna 1944 v čase 7:44 byl to jeho 28 let. Letadlo bylo zařazeno na konec formace.
Nad Plzní udělal navigátor 119 členné letky osudovou chybu když nechala kurz rovně směrem na Prahu, pilot Robert A. Norvell se vzhledem k silné protivzdušné obraně Prahy rozhodl o jižní oblet. Při tomto manévru byli napadeni německými ME – 262. Jedno letadlo bylo sestřeleno a Parkerova B-17 byla zasažena. Druhý motor letadla začal hořet. Pilot dal posádce pokyn k opuštění letadla. Newton Parker seskočil u obce Bezmíř (za Kosovou Horou) už při seskoku viděl německé vojáky kteří ho sledovali. Při dopadu si zranil nohu a upadl do bezvědomí, vítr vláčel padák i s ním po poli, přitom přišel o boty. Před německými vojáky tak v tajícím sněhu utíkal zraněný a bos. Úkryt našel v lese u obce Bučovice, v koruně borovice.
Zbývající část posádky dopadla tragicky, radista byl zastřelen po dopadu a zbylých šest členů posádky bylo pochytáno a ještě týž den zákeřně zastřeleno v lese nedaleko Konopiště (dodnes zde mají pomník). Kapitánovi letadla a palubnímu mechanikovi se požár podařilo uhasit a pokusili se z poškozeným letadlem vrátit. Při návratu byli opět zasaženi a byli nuceni seskočit u Bavorsko-České hranice.
Newton Parker šel sedm nocí směrem na západ bez bot a jídla. Sedmý den jej v zámeckém parku v Tochovicích našel pekař Špala, který mu dal pečivo. Po jeho odchodu se pokusil Parker pokračovat v cestě na západ, ale zhroutil se v blízkosti železniční tratě, kde ho našel železničář Josef Pařízek a vzal ho k sobě domů. (železniční domek kde pan Pařízek žil již neexistuje zbourán byl při výstavbě Orlické trati) Josef Pařízek poskytl Parkerovi civilní šaty a ukrýval jej až do konce války. Od Josefa Pařízka to bylo veliké hrdinství v případě prozrazení by jeho s celou rodinou čekala smrt. Spolu s ním pomáhali letci i Štěpán Havelka a František Mráz ze Staré Vody.
Po skončení války odjel Parker do Rožmitálu pod Třemšínem k americké armádě. Po té se vrátil zpět domů do rodného města Huntington, West Virginia. Začal pracovat v nemocnici pro válečné veterány. Později pracoval jako prodavač a přesunul do Columbusu, v Ohiu. Zde pracoval až do svého onemocnění, kdy musel práci opustit a závěr života strávil v Sarasotě na Floridě zde také v roce 1976 zemřel. Zemřela již také jeho manželka a mladší dcera Susan. Druhá dcera Ellen Cotterman, žije v Ohiu.

Socha Sv. Jana Nepomuckého

byla postavena v roce 1765 a ve svátek Sv. Jana se k ní konal průvod z chrámu Sv. Martina

přírodní zajímavosti

Podrejží

Potok s pozůstatky po rýžování zlata. Podél potoka probíhá na podzim tradiční běh Tochovický kros Podrejžím

Zámecký park

V okolí zámku je rozsáhlý anglický park a „Panský rybník“ pozoruhodností je pak vzácný Jinan dvoulaločný (Gingo biloba)

technické památky

Vlečka na Orlík

železniční vlečka byla vyprojektována v letech 1956–1957 za méně než 50 miliónů korun. V Tochovicích ale bylo nutné rozšířit kolejiště stanice a navíc zde byla postavena malá výtopna. Pro přechod vozů z ČSD na vlečku byly určeny 4 koleje, které měly délku 500 metrů. Nejmenší poloměry oblouků na trati jsou 250 metrů, v dopravnách i 180 metrů, a největší sklon je 19 promile. Samotná stavba vlečky nebyla jednoduchá. Nejtěžší byly výlomy pro hluboký zářez u obce Kamenná, kde se nacházelo poddolované území. Na vlečce byl rovněž postaven most přes současnou komunikaci I/4. Na vlečce byl zahájen provoz 1. července 1958. Obsluhu prováděly dvě parní lokomotivy 555.0. V letech 1958 až 1962 bylo přepraveno celkem 4857 vlaků o celkové hmotnosti 2 150 000 tun. Největšího výkonu bylo dosaženo v letech 1958 a 1960. Přepravovaly se zde hlavně štěrkopísky a cement. Když ale byla dokončena přehrada, vlečka pozbyla významu. Překladiště Lavičky bylo v letech 1967 až 1990 využíváno armádou pro sklad nádrží. Železniční svršek byl vytrhán na konci 90. let. V současné době těleso trati pomalu zarůstá lesním porostem.
Nyní se na tělese vlečky nachází geocachingova trasa
odkaz zde
O vlečce se můžete dočíst zde...

turistické známky

Turistická známka zámekTochovice No. 517

Známka je v prodeji v restauraci "U Chocholouška"

zámky

Zámek

Empírový zámek s hospodářským dvorem byl vystavěný nejspíš na místě bývalé tvrze na počátku 19. století patrně za Doroty Tallezrand-Périgordové.Jedná se o dvoukřídlou jednopatrovou budovu obrácenou průčelím do anglického parku. Fasádu člení vysoké pilastry, na nichž spočívá římsa a trojúhelníkový štít. V přízemí levého, západního křídla (kde asi stávala tvrz) je otevřená arkáda. Protější křídlo, které kdysi sloužilo jako konírna a kočárovna, má jednoduchou fasádu. Po obou stranách rizalitu středního traktu jsou symetricky umístěné průjezdy. Štíty na zadních průčelích středního a levého křídla mají bohatou plastickou výzdobu.
Zámek se objevil i ve dvou českých filmech Zbraně pro Prahu a seriálu Rodáci. Zámek je nepřístupný.